|
| Trénink pro mladé |
Vydáno dne 03. 11. 2006 (9124 přečtení) |  |
Petr Tulach mi poslal zajímavou studii tréninku pro mládež, zde je.
Sportovní příprava dětí mladšího školního věku (6 – 11 let). Rozvoj reakční rychlosti a koordinace v přípravném období. V této části sportovní přípravy volíme především přípravu v tělocvičně. To hlavně i z důvodů stálých a na 100% zajištěných podmínek, co se týče počasí. Venkovní trénink není moc vhodný obzvlášť v chladném a mrazivém počasí, kde po lehkém propocení může lehce dojít k celkovému prochladnutí organismu. Při následné nemoci dojde k vypadnutí z tréninkového procesu a celá doba léčení nás pak mnohdy vrací až o celé týdny v tréninkovém plánu zpět. Na začátku bych rád zdůraznil, že u dětí mladšího školního věku je základem tréninku sportovní všestrannost, velká variabilita a obměna ve vlastním tréninku, aby nedocházelo ke stereotypu. Z vlastních mnohaletých zkušeností v tréninku dětí mladšího, ale i staršího školního věku, doporučuji zařazovat při tréninku nejrůznější soutěže a hry. Takového typu, aby měli přímou spojitost s nácvikem určitých dovedností potřebné v daném sportu. Je potřeba respektovat věkové zákonitosti vývoje organismu a osobnosti. Využívat senzitivních předpokladů a to u dětí mladšího školního věku (6 – 11 let) především rychlosti reakční a frekvence pohybu a následně u dětí staršího školního věku (11 – 15 let) rozvoj koordinace, rychlostní síly a později i vytrvalost a sílu. Mladší školní věk je dobou plynulého růstu všech orgánů. Krevní oběh, plíce a ostatní vnitřní orgány se mění úměrně s rovnoměrným zvyšováním hmotnosti i výšky těla. Roste celková odolnost dětského organismu. Kostra však není zdaleka vyvinutá, rovněž zakřivení páteře není ještě trvalé. Důležité je proto věnovat častou pozornost návyku dobrého držení těla.
Vlastní trénink v jehož úvodu jsou všechny děti mladšího školního věku v tréninkové skupině seznámeni s úkoly v dnešním tréninku. Dnes půjde po následném zahřátí a rozcvičení o trénink a rozvoj reakční rychlosti. Za pomoci opičí dráhy dojde k nácviku koordinačních schopností a frekvence pohybu. Na závěr hlavní části bude zařazena hra vybíjená všichni proti všem. V závěrečné části uvolňující a uklidňující cvičení.
Dostatečná pozornost je třeba věnovat rozcvičení. Je to komplex cvičení, která mají postupně připravit organismus na tréninkové zatížení. Jde o navození stavu optimální aktivace, v jejímž důsledku dochází ke zvýšení lability nervových procesů a ke zvýšení aktivity systému organismu, včetně jejich koordinace. Vlastní tréninková činnost potom může začínat za optimálních poměrů nervové vzrušivosti a na vyšší metabolické úrovni. Dojde tak k optimálnímu zvýšení příslušných fyziologických funkcí. S ohledem na prevenci poškození pohybového systému má být rozcvičení zahájeno statickým protahováním (výdrž 4 – 6 s) a přitom systematicky přecházet od jednoho konce těla k druhému, přeskakováním se mohou některé svaly opomenout. Následuje zahřátí pomocí známých činností, většinou cyklického charakteru. Rozcvičení trvá obvykle cca 15 minut, podle potřeby může být i delší (například při nižší teplotě).
Období mladšího školního věku je senzitivní především pro schopnosti koordinační a rychlostní, hlavně rychlosti reakční a frekvence pohybů. V rámci přirozeného zvyšování silových schopností je možné simulovat z části i schopnost akcelerace a rychlostní lokomoce. Přiměřené je i možné zatěžování dynamických rychlostně silových cvičení bez doplňkového odporu. Nácvik reakční rychlosti zahájíme speciálním cvičením. Jedná se o výběhy z různých pozic na povel, v tomto případě písknutí. Jde jen o krátké výběhy, jelikož nacvičujeme reakční rychlost. Dětí mladšího školního věku v tréninkové skupině se rozestaví vedle sebe na postranní čáru a výběhy se budou uskutečňovat na šířku tělocvičnou. Trenér potom, co budou všichni svěřenci soustředěni a připraveni, pískne a děti reagují na zvukový podnět a
vybíhají naplno do poloviny tělocvičny, kde běh vypouštějí a dobíhají volně na protilehlou boční čáru. Zde se otočí a jsou opět připraveni na další výběh. Nejprve začínáme ve stoje,
jeden dva přeběhy a dále měníme pozice v postavení na čáře. Je zde velká variabilita a mnoho možností obměn. Může se i z různých pozic vybíhat i třeba pozadu. Příklady poloh na čáře: stojíme zády do tělocvičny, klečíme na kolenou čelem do tělocvičny i zády do tělocvičny, sed na bobku, opět možno oba směry, z tureckého sedu, z lehu na břiše, zádech, případně na boku, opět možno hlavu směrovat libovolným směrem, rozhodující je i poloha rukou v různých pozicích, ruce podél těla, ruce za hlavou, předpažené, upažené a podobně. Doporučené opakování cca 15x až 20x. Toto cvičení zařazuji z důvodu, že se dá dobře aplikovat pro nácvik reakční rychlosti a koordinace. Jde o nácvik reakce mezi počátkem působení na podnět a zahájení pohybu spolu s koordinací pohybu. Svěřenec se musí sám bleskově rozhodnout a zhodnotit, jakým způsobem po daném sluchovém podnětu zkoordinuje více pohybů v jeden dokonalý tak, aby byl nejrychlejší a zároveň stihl ještě rychlý výběh.
Následuje další celkově o něco složitější cvičení, na které trenér potřebuje ještě tři asistenty. To je věc, o které jsem se doposud zatím nezmínil. Pro větší počet dětí mladšího školního věku je vhodný i větší počet asistentů. V optimálním případě by to mohl být jeden dospělý na jedno dítě. Prakticky možný a relativně dostupný je však již poměr 6-8 : 1. Dá se říct, že kolik je dětem let, tolik by jich mělo v tréninkové skupině být zařazeno na jednoho trenéra. Při rozdělení dětí do menších skupin se může využít asistentů trenéra, kteří pracují pod vedením hlavního trenéra. Ten dohlíží na průběh a správnost provedení cvičení v jednotlivých skupinách. Získání dostatečného počtu asistentů však mnohdy představuje značný problém. Jako asistenti můžou pracovat i aktivní sportovci (umějí příslušná cvičení a dovednosti dobře předvést a stávají se pro děti sportovním vzorem), pomoct ale mohou i rodiče dětí.
Toto navazuje na předchozí. Tentokrát jde o delší přeběhy, takže se svěřenci postaví na jednu stranu tělocvičny čelem do prostoru. Trenér stojí na židli za jejich zády tak, aby měl výhled před žáky a oni ho neviděli. Teď budou mít svěřenci těžší úkol, budou reagovat na jeden podnět ze čtyř možných. Prvním podnětem k výběhu je písknutí trenéra, následná reakce k výběhu a co nejrychlejší běh přes tělocvičnu. Po doběhu se všichni vrací volnou chůzí do výchozí pozice. A vše se opakuje. Jen s obměnami startovních povelů. Další tři startovní podněty podávají asistenti. Trenér je ta osoba, která rozhoduje kdy a kdo vykoná svůj startovní podnět, na který budou svěřenci reagovat. Buď on sám pískne jak už jsme popsali nebo ukáže předem smluvené gesto směrem k jednomu ze třech asistentů a ten provede svůj startovní signál. První asistent má své stanoviště v pravém rohu tělocvičny, otočen čelem k řadě dětí naproti němu. V ruce má terčík o velikosti pingpongové pálky. Z jedné strany s nějakou reflexní barvou (oranžová, zelená, žlutá případně jinou výraznou barvou ) a z druhé strany například černou barvou. Ruce má volně svěšené podél těla a jeho startovní signál spočívá v otočení terčíku z barvy reflexní na barvu černou, nebo naopak. Pokud možno bez známky jediného dalšího pohybu. Děti reagují a dojde k již popsanému přeběhu tělocvičny. Druhý asistent má své stanoviště uprostřed tělocvičny. Ruce opět svěšené podél těla a jeho startovní podnět je upažení jedné či druhé ruky, na který děti opět reagují výběhem. A konečně třetí asistent, který má své stanoviště v levém rohu a v ruce, která je volně svěšená podél těla drží malý praporek. Jeho startovní podnět spočívá ve zvednutí praporku, který vykoná pohybem zápěstí. Doporučený počet opakování cca 15x. Toto cvičení navazuje na předchozí cvičení a je jen obohacené o větší množství startovních povelů. Nevyužívá se jen zrak, ale i sluch a zároveň se procvičuje i prostorové vidění.Toto
cvičení je velmi náročné na vnímání a soustředění dítěte. Následuje malá pauza pro důležité doplnění tekutin.
V další části tréninku rozdělíme děti mladšího školního věku do dvou družstev a žáci vytvoří dva zástupy na jedné straně tělocvičny. Za pomoci asistentů pro ně trenér postaví tak zvanou opičí dráhu. Toto cvičení je velice vhodné pro nácvik frekvence pohybu , rychlosti a celkové koordinace spojených pohybů. Dochází zde ke spojování mnoha pohybů v jeden naprosto plynulý a dokonalý celek, v případě ideálního provedení. Do opičí dráhy zařazujeme například přeskoky, podlezy, výskoky a seskoky. Ale i slalom, přeběhy a kotrmelce. Jako příklad uvedu od startu přeskok kozy, za ním může následovat žíněnka, na které se bude dělat jeden kotrmelec vpřed. Hned za žíněnkou bude lavička, která se přeskočí a těsně za lavičkou žíněnka, na které se bude dělat kotoul v zad. Následovat budou průběhy rozebranou švédskou bednou. Jednotlivé díly budou na střídačku postaveny na výšku a další na šířku. Ty na šířku se budou přeskakovat, na výšku prolézat. Tímto jsme se dostali až na druhou stranu tělocvičny, kde se žák rukou dotkne stěny a bude pokračovat zpět v opičí dráze. Lze, aby vše prolézal opačně a nebo postavit překážky i na cestě zpět nebo zvolit jen hladký přeběh tělocvičny, případně zvolit běh pozadu, žabáky, kačáky nebo třeba běh po čtyřech. Každopádně je dobré použít všechno nářadí, které je v tělocvičně k dispozici. Vhodné jsou přeskoky laviček, kdy se mezery mezi jednotlivými lavičkami různě mění (zmenšují a zvětšují se). Dále je možno použít malé kroužky, kdy je řadím za sebe v jedné řadě nebo případně ve dvou řadách vedle sebe. Při průběhu se musí šlápnout do každého kroužku. Je tady strašně moc možností a fantazii se rozhodně meze nekladou. Družstva jsou seřazeny v zástupu za sebou. Jedno na pravé straně tělocvičny a druhé na levé straně tělocvičny. Na písknutí vyběhnou z každého družstva první zástupci a překonají celou opičí dráhu. Při průběhu cílem odstartuje plácnutím do ruky druhého člena svého družstva. Ten opět probíhá celou opičí dráhu a tímto štafetovým způsobem se pokračuje až proběhne opičí dráhu poslední člen družstva. Vyhrává družstvo, které má jako první v cíli všechny členy družstva. Závod opakujeme několikrát a vždy trochu obměňujeme opičí dráhu. Dobré je stupňovat náročnost dráhy postupným přidáváním jednotlivých překážek. Náročnost sestavujeme podle věku dětí v tréninkové skupině, čím starší, tím náročnější dráhu můžeme postavit. Zvyšujeme například výšku přeskoků, hustotu překážek a podobně. Doporučený počet opakování 10-15x. Opičí dráha navazuje na obě předchozí cvičení. Tentokrát se přidává i soutěžní duch jako motivace k podání lepšího výkonu. Dítě se snaží porazit druhého člena družstva, popřípadě dohnat ztrátu nebo neztratit náskok jeho družstva. Toto cvičení obsahuje všechny prvky, které je dobré trénovat u dětí mladšího školního věku. Rychlost, koordinace, reakční rychlost, frekvence pohybu a toto vše se snaží svěřenec sladit v jeden dokonalý pohyb.
Poslední cvičení tréninkové hlavní části bude skupinová hra vybíjená všichni proti všem. Podle počtu dětí v tréninkové skupině zvolíme velikost prostoru, na jakém se bude hrát (celá tělocvična, polovina, případně třetina tělocvičny). Nejlepší volba je při dostatečném počtu dětí zvolit celou tělocvičnu, kterou postupně během hry zmenšujeme dle toho jak hráči postupně vypadávají. Žáci se rozptýlí po celé ploše tělocvičny a je mezi ně vhozen míč. Kdo míč chytne, má za úkol míčem trefit jakéhokoli hráče tak, aby míč nechytl, ale byl pouze trefen a tím vybit. Ostatní se snaží před hráčem, který má míč utéci co nejdále tak, aby ztížili hráči s míčem jeho úkol trefit někoho. Hráč s míčem nesmí utíkat ani dělat jakékoli kroky. Potom, co odhodí míč, smí ho kdokoli chytit nebo případně sebrat ze země. A vše se opakuje,
pálí jiný hráč a ostatní utíkají. Hráč, který byl zasažen, ale míč chytil (nespadl po doteku s hráčem na zem), může okamžitě vybíjet dalšího hráče. V případě, že se míč dotkl po zásahu hráče země, je tento hráč vybit a opustí hrací plochu. Takhle se pokračuje pořád dokola až na hrací ploše zůstane jen jeden hráč, který je vyhlášen jako vítěz. Jak postupně hráči odpadávají, začíná být hrací plocha pro tento počet hráčů příliš velká. Je potřeba plochu zmenšit. Nejlépe je tělocvičnu přepažit už vybitými hráči, aby zachytávali létající míče a vraceli je na zmenšenou hrací plochu. Plochu zmenšujeme až na jednu třetinu, kde už máme dva poslední hráče. Hru můžeme opakovat vícekrát, záleží na čase. Vybíjenou zařazujeme na konec tréninku pro zpestření a uvolnění. Děti jsou hravé a na tento okamžik, který oživí jejich trénink, čekají a těší se. Je to zase určité vybočení ze stereotypu. Zároveň se tu znova uplatňuje postřeh, reakční rychlost, frekvenční a koordinační schopnosti. A toto vše se musí spojovat v jeden dokonalý celek, aby mohlo dítě zvítězit.
V závěrečné části tréninku vedeme děti mladšího školního věku k postupnému uklidnění, uvolnění svalů a nervového napětí. Volíme cvičení mírných intenzit, chůze, klus. Později přejdeme na strečink a na protahovací cvičení kompenzačního a regeneračního typu.
Trénink dětí mladšího školního věku 7 – 11 let je nazýván etapou základního tréninku. Proto hlavním úkolem všech tady popsaných cvičení je, aby došlo hlavně k celkovému harmonickému rozvoji osobnosti, upevnění zdraví, podpora přirozeného tělesného a psychologického vývoje. Výkon ve své specializaci není hlavním záměrem, k němuž se soustřeďuje veškeré tréninkové úsilí. Výkon se klade jako vzdálený cíl, není hlavní hodnotou v životě mladého sportovce. Současný výkon nelze považovat za jediné kritérium správného tréninku, je potřeba celkově posuzovat rozvoj v mnohem širším záběru. Je třeba v této etapě vytvořit návyk na pravidelný trénink, vypěstovat k němu trvale kladný vztah. Tréninkem rozvíjet morálku a rozvíjet celkovou odolnost. V celkovém zatížení musí mít dostatečný podíl všestrannost, jedině tak lze kompenzovat vliv specializace. Tomuto odpovídá mnou zvolený široký výběr cvičení a prostředků v nich použitých. Důkaz se klade zvlášť na koordinační schopnosti (jde o seznámení s různorodými pohybovými činnostmi, jejich osvojením a obohacením zásoby pohybových dovedností rozvíjet pohybovou zkušenost). Z tohoto vyplývá, že trénink by měl být co nejpestřejší. Stereotypní trénink, stále stejná či jen nepatrně změněná náplň, působí nepříznivě. Děti se na trénink netěší a ztrácejí zájem. Proto jsem v tréninku volil popsaná cvičení, ve kterých jsou zahrnuty všechny tyto potřebné ukazatele.
Na závěr bych se ještě rád zmínil o motivační stránce tréninku. Je potřeba děti dostatečně pozitivně motivovat, jen tak může být naplněna jejich potřeba nacházet atmosféru pohody, kdo se bojí projevit se. Proto mladší děti školního věku spíše chválíme, oceňujeme přístup i sebemenší pokroky a povzbuzujeme je v jejich úsilí. Stejně tak, jako nejde děti jen kritizovat, nejde je také samozřejmě jen chválit. Zkušenosti naznačují, že přibližný poměr pozitivních a negativních hodnocení by mělo být tak v poměru 3 – 4 : 1. Pokud už musíme děti kritizovat, je lépe nejprve říci něco pozitivního a teprve pak hodnotit negativně. Především při kritice je dobré se vyhnout hodnocením jako například „vše bylo špatně“. Hlavně negativní hodnocení by měla být konkrétní. Přesně specifikovat co se podařilo a co naopak bylo provedeno nebo předvedeno špatně.
Seznam použité literatury:
ŠTILEC, M. Sportovní příprava dětí a mládeže. SPN : Praha 1989
DOVALIL, J. Výkon a trénink ve sportu. Olympia : Praha 2002
|
|
|
