Aneta Hladíková první a druhá v Ekvádoru !

Autor: Administrator (rene.zivny@bikros.cz), Téma: Reportáže, Zdroj: René Živný
Vydáno dne 24. 10. 2006 (2473 přečtení)


Úvodní závod Latinskoamerické série olympijské kvalifikace se jel o uplynulém víkendu v ekvádorské Guayaquilu za účasti také dvou jezdců z ČR – mojí a Anety Hladíkové. Zde jsou v krátkosti sepsané zážitky z této cesty a závodu.

Ekvádor - Latino Americano BMX





Dlouhá cesta do Ekvádoru začala minulou středu. Nejprve nás čekal hodinu a půl přelet do Amsterdamu, pak 7 hodinové čekání na místním letišti na let do Guayaquilu, jenž měl trvat přes 13 hodin a trval ještě déle, jelikož jsme měli mezipřistání a hodinovou pauzu na karibském ostrůvku Bonaire, který leží v holandských Antilách. Když jsem v Bonaire vystupoval, praštilo mě přes nos hned obrovské vedro. Ve tři ráno místního času bylo 27°C, jak tady asi musí být přes den (To jsem nakonec zažil na zpáteční cestě). Bohužel pro nás, v ekvádorském Guayaquilu nebylo počasí jiné. Čtvrteční ráno nás zde přivítalo pětadvacítkou na stupínku teploty a velkou vlhkostí. To pravé tepelné peklo, jak jsem později zjistil, ovšem vždy vypuklo až kolem poledne. V dopoledních hodinách byla obloha vždy pokryta mraky od Pacifiku, ovšem když se vše roztrhalo, teploměr mazal rychle ke čtyřicíctce.

Nás se hned po příletu ujal kolega Anety z teamu ONE, Ekvádorec Emilio Falla a jeho kámoš, rovněž jezdec Elite Gabriel Ledesma. Po ubytování se v hotelu ORO VERDE, jenž byl partnerem závodu, a proto nabízel bikrosařům třetinové ceny oproti normálu (260 USD za noc bychom si normálně fakt nemohli dovolit) jsme zašli na snídani, porovnali si čas a usnesli se, že nesmíme jít přes den spát. Bylo zde totiž o 7 hodin méně než u nás. Proto jsme se hned dopoledne rozhodli jet potrénovat na místní dráhu. Sranda byla tedy vůbec sehnat tágo, co vezme člověku kola. Nakonec jsme odchytli jednoho kombíka z roku asi 1946, kterej nám kola vzal po sklopení zadních sedaček, ale na sedačku dopředu se z nás vešel už jenom jeden, takže jsme stejně museli jet dvouma taxíkama. Já jel tím úchvatným kombíkem, kterej neměl pásy, čumělo mu péro ze sedačky na které jsem seděl, neměl obě boční levá okna a přes to přední ani nemohl vidět, jak ho měl popraskané. Navíc měl uražená zrcátka, ale co vím určitě, fungoval mu klakson. Jízda po Guayaquilu mě opravdu vyděsila. Takhle jsem se v autě nebál už hodně dlouho. Ono vůbec vozový park místních taxi je jeden starý střep za druhým, kupodivu východní provenience. Je to tu samý žigulík atd. Doprava je tu fakt hustá, každá ulice má okolo 6 pruhů a pravidla na řízení místních drivers jsem vypozoroval asi takováto:

Přednost v jízdě? – vždycky já
Semafor? – Cizí slovo
Směrovka? – nemám
Světla? – ukradli
Ale pozor KLAKSON? – mááááám

Tady fakt jede ten, kdo pořádně zatroubí, horší je, že troubí všichni. Dokladem toho, že jim to někdy nevyjde jsou nehorázně omlácená auta. Každopádně po 20 minutové cestě k bikrosové dráze jsem nevěděl, jestli se nemám jít dát nejdříve přebalit.

Vlastní dráha byla ve speciálním sportovním komplexu a přístup do něj byl střežený, což bylo dobré znamení, jelikož chudých a žebráků je tu snad 90% z těch, co jsem potkal. Hned po vystoupení z tága se na nás vrhla místní média na nějaké rozhovory. Působili jsme na ně asi tak, jako kdyby černoši přijeli do Klatov, prostě exotika. Chtěli dělat rozhovor ve španělském jazyce, což fakt nešlo, takže jsme jim vysvětlili, že anglicky. To se trochu lekli, ale nakonec ze sebe nějaké otázky vysoukali a my zase druhý den pro změnu louskali podle slovníku místní noviny ve španělštině, kde ten rozhovor vyšel a chtěli jsme zjistit, co tam vlastně napsali. No řekl bych, že se v něčem v překladu i trefili dle původních odpovědí. Angličtina novinářů byla někdy fakt zajímavá. Když v neděli dělala rozhovor s Anetou ekvádorská TV, tak jsme dokonce jednu otázku vůbec nepochopili. Asi třikrát jsme se reportéra ptali jestli to může zopakovat ještě jednou nebo říci jinými slovy, že netušíme na co se ptá, ale pravděpodobně to netušil ani on, takže smůla.

Zpět ale ke čtvrtku. U dráhy nás každopádně očekávali a přivítat se s námi přišli osobně všichni funkcionáři závodu, a zde si na funkcionaření fakt potrpí, což jsme poznali později na pátečním slavnostním zahájení.

Dráha jako taková nevypadala jako že se zde jede pozítří závod UCI. Klasická maňana. Plechy a trubky na tribunu se teprve třídili, starťák zjistili že je malej za rampou a nevejdou se tam kola, tak ho celý předělávali, všechno se vlažným tempech prostě tak pomalu dělo.

První dojmy z dráhy jsou následující.

1. Sakra kde je vlastně cíl, je to nějaké dlouhé. Na to Emílio (Falla) – Má to jen asi 500 metrů, ha ha.
2. A vtip to nebyl. Celkem se naskládalo na dráze 6 zatáček
3. První rovinka – po startu s mini sklonem malý double, pak větší double, nepříjemný, něco jako po startu na MS v Brazílii a jako třetí skok zase double.
4. Druhá rovinka rozdělená na dvě sekce – v PRO SEKCI velký dabl a vyskakovák, v challenge sekci taky vcelku mega slušně dlouhý troják a dvoják
5. třetí rovinka se skokem který nejde popsat, něco jako vyskakovák s dvojákem nahoře. Šlo to v plné palbě vyskočit do toho dvojáku nahoře, nebo přitáhnout a projet vršek po zadním, to přitahování bylo ale dosti složité pro výšku prvního hrbu, vyskakování zase pro délku
6. čtvrtá rovinka s malým dablem a lavicí
7. pátá rovinka – beze skoku
8. šestá rovinka – vyskakovák, triple a double
9. cílová rovinka – celá udělaná jako pěkná rhytm section
10. cíl – popadání dechu

Po projití dráhy jsem se ustrojili do jezdeckého a vlítli na to. Jasné bylo, že kromě první rovinky bude nejdůležitější rovinka druhá. Aneta jela sekci s mega trojákem, ale Emilio ji nenechal o ničem přemýšlet, a hned jí roztáhl, takže skočila troják v pohodě a následující salvou skoků jej vypilovala do dokonalosti.

Mě čekala PRO SEKCE, na kterou jsem se nechal taky roztáhnout. Na poprvé jsem letěl jen první double, ale na podruhé už jsem věděl rychlost a podařilo se mi vcelku dobře dát celou PRO SEKCI. Když se skočil přesně první dvoják, tak ten druhý vyskakovák již stačilo jen dobře ukočírovat kolo ve vzduchu. Byl to pro mě docela dobrej zážitek, jelikož v Cruiserech jsem neměl možnost dříve se do nějakých Pro sekcí pouštět.

Pátek – to už byl trénink se starťákem, pro mě byla výhoda, že šel fakt stejně jako v Bohnicích (jestli to od nás neokopírovali ha ha), nevýhoda byla, že jsem v noci dostal horečku s bolestí v krku (což se později ukázalo jako angína). Jezdit jsem ale musel jít, přece nepoletím takovou dálku marodit. Propocený jsem tedy byl fest, představte si horečku, k tomu na těle vestu (chrániče) a dres + 40 stupňů teploty venku. Byla to fakt „nádhera“. Aneta vypadla v pohodě, od startu jezdila fakt hustě a dokonce nakládala dosti klukům.

Večer nás čekalo slavnostní zahájení, ještě před ním jsem si prošli město. Některé části jsou hezké, ale z některých jsme fakt rychle vypadli. Všude v těhle „divných“ částech byl cítit smrad, bylo to tu samá špína, prostě fakt nic moc. Velkej problém bylo taky sehnat vodu v lahvích. Žádné supermarkety tu nejdou a každý malý obchůdek, na který sem tam narazíte je kompletně zamřížovaný a prodavač vám něco prodá jen přes mříže. Asi to tu bývá docela husté. Nakonec jsme v jednom zamřížovaném obchůdku vodu sehnali hned ve 4 litrových kanistrech. Jeden kanistr stál asi dolar, zatímco na hotelu malá půllitrová lahvička vody přišla na půl dolaru.

Pak jsem hledali v zašlých čtvrtích lékárnu a přišli na jednu věc. Tady mají v každé ulici vždy jeden sortiment. Prostě jedna celá ulice je opravna aut, druhá ulice zase byla jedna „lékárna“ vedle druhé. Opět za mřížemi jsem se rukama nohama pokusil vysvětlit co mě trápí a skutečně po určité době jsem dostal hrst prášků na bolesti v krku a teplotu ani né za dolar. Ovšem nepředstavujte si, že jsem odešel obtěžkán krabičkama léků. Tady to funguje tak, že jsem dostal ustříhnuto po jednom prášku z každého platíčka co mi prodavačka vybrala. Bohužel, v konečném důsledku mi to moc nepomohlo, ale za pokus to stálo.

Při cestě zpět na hotel jsme narazili na park, kde jsou volně leguáni, což jsem si myslel že je tu atrakce, než jsem přišel na to, že běhají volně i okolo bikrosové dráhy a je to tady něco jako u nás zajíci.

Večer nás čekalo slavnostní zahájení na místním velodromu, který byl hned vedle bmx dráhy. Nástup po státech, pak strašně dlouhé proslovy asi 8 lidí a pokaždé, když někdo začínal projev tak dostal lísteček se jmény ostatních vážených lidí co seděli okolo a začal, Vážený pane ten a ten a takhle to jmenoval fakt každý před svým projevem stále dokola, takže už jsme je pomalu znali zpaměti. Plná tribuna ovšem pokaždé aplaudovala a při představení států jsme měli mi snad větší aplaus než domácí Ekvádorci. Každý byl asi zvědavý na ty exotické jezdce z republiky Checa.

No a to už tu máme sobotní závod. Celkem asi 380 jezdců bylo na startu, v Elite Women u Anety se jelo na součet, bylo jich 7, ovšem většina z nich kvalitní jména jako Argentinky Diaz či Dutto a také Venezuelanka Kimi Diquez. Aneta měla vždycky o něco horší start než Gabriela Diaz, ale ve třetí zatáčce jí ve dvou jídzách vypekla a dojela si pro vítězství. V té třetí odjela Aneta od startu vůbec nejlépe, Gabriela to nakonec úplně zazdila a dojela poslední a celkově klesla na čtyřku, takže druhá za Anetou Dutto a třetí Diquez. Pro Anetu 12 olympic points.
V Elitě nás bylo na 4 skupiny, myslím že tři po sedmi, jedna po šesti, na startu hlavně mraky Kolumbijců jako Hernandez, Salazar, Castro, Venezuelců – Suarez, Villa, z Argentiny dorazil světový šampión Colombo ale i skvělý Frederico Polo, naopak jsme se doslechli že další skvělý Argentinec Manuel Lopes skončil po letošním MS s bikrosem a hraje v nějaké rockové kapele. Nesmím zapomenout na vynikajícího domácího Emilia Fallu atd. První jízdu jsem upadl na vyskakováku na Pro Sekci, druhou jízdu už to bylo lepší a dojel jsem čtvrtý, v poslední jízdě dobrej start, ale zazdil jsem úplně druhej dvoják, kde jsem ztratil, takže páté místo a tak jsem skončil i ve skupině celkově, což znamenalo go out.

Jinak v ostatních kategoriích nebylo nikde víc jezdců než na semifinále. Juniorky jely myslím jen 3 a juniorů bylo 7, ale hustejch, vyhrál zde tuším Argentinec Ramirez před domácím Fausto Endarou. V Eliťácích vedl celé finále Castro, ale na cílové čáře jej předjel Suarez, byl to fakt nádhernej souboj.

Sobotní večer nám přinesl ještě drobné jazykové zpestření při večeři, kdy se u nás v hotelové restauraci vyměnila směna číšníků a odešel domů bohužel ten jediný, co uměl anglicky. U toho jsme si stihli objednat polévku i hlavní jídlo. Po snězení polévky se ale vystřídala ta směna a číšnice se snažili nám znovu objednat, nakonec vyslali jednu ze svého zástupu, co uměla anglicky asi pět slov a té jsme říkali, že již máme objednané jídlo (meal), ona ovšem pochopila hroznou blbost a za chvilku se vyřítila z kuchyně se sklenicí mléka (milk). To už jsme fakt nevydrželi a vybuchli smíchy. Nakonec nám asi po 20 minutách objednané jídlo donesli a my mohli jít spát.

Neděle byla zase parná, mě bohužel ještě zesílila angína, takže místo na kolo mě pan Falla, Emíliův tatínek vzal k místnímu doktorovi, který se mi věnoval docela slušně a dlouho a kupodivu mi všechny léky dal sebou i grátis. Zaručil se, že jsou všechny na přírodní bázi, žádná chemie ani doping.

Většinu závodu jsem pak trávil ve stínu a na šel se podívat vždy jen na Anetu a Elitu. Aneta už byla chudák také celá zmordovaná, ta dráha byla fakt pekelně dlouhá. První dvě jízdy dojela druhá za Diaz, v té třetí jela opět druhá, ale v poslední zatáčce jí normálně sejmula Dutto a obě šly k zemi. Naštěsní se Aneta zvedla docela rychle, dojela pátá a udržela tak celkovou dvojku za Diazkou, takže opět velká gratulace.

V Elite Cruiser přišel ve finále na řadu velký kreš, když nejprve upadl Emílio Falla a v první klopené zatáčce pak Jonathna Suarez, který si udělal něcos nohou a za chvilku dokonce omdlel na tribudě, takže z toho byl strašnej chaoz a Jonatham musel být převezen do nemocnice. Ještě před koncem závodu přijel s tím, že to není zlomené, „jen“ potrhané vazy. Ve finále elity tentokráte žádné drama nepřipustil Argentinec Frederico Polo, který to tam poslal od startu až do cíle a po právu vyhrál.

Po závodě nás čekalo balení a příprava na ranní brzkou cestu na letiště. Dlouhý let měl tentokráte mezipřistání v Quitu a opět v Bonaire (tady jsme teď byli přes den byla to snad větší „prádelna“ vzduchu než v Ekvádoru). Po přestupu v Amsterdamu jsme dnes dopolko dorazili opět do studené Prahy. Po tom dlouhém letu ani nemám chuť doma sedět.

Tolik vše co mě napadlo z tripu do Ekvádoru. Pokusím se ještě připravit nějaké fotky. Velkej dík to Emílio Falla a jeho rodině za velkou pomoc na místě.

Renda